Vyhledávaní

9 Afs 137/2016 - 176 dokument judikatura


ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
AREX CZ a.s., se sídlem Pražská tř. 2772/121, České Budějovice, zast. Mgr. Stanislavem
Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2015,
č. j. 21627/15/5300-22441-711514, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 Af 35/2015 - 65,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 10 Af 35/2015 - 65, s e z r u š u j e .

II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 7. 2015, č. j. 21627/15/5300-
22441-711514, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 51 636 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Stanislava Němce,
advokáta se sídlem Postupice 58, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného uvedenému v záhlaví. Tím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno 7
dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“),
kterými byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), a rozhodnuto
o zákonné povinnosti uhradit související penále za zdaňovací období leden, únor, březen, duben,
září, listopad a prosinec roku 2010. K doměření DPH došlo na základě výsledků daňové
kontroly, neboť správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že zdanitelná plnění
spočívající v nákupu pohonných hmot od společností Benaft P s.r.o. a KONT FUEL
DISTRIBUTION s.r.o. (dále jen „KFD“) byla uskutečněna s místem plnění v tuzemsku. Podle
závěrů správce daně se jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu, konkrétně z Rakouska.
S ohledem na to správce daně neuznal stěžovatelce nárok na odpočet DPH podle § 72 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen
9 Afs 137/2016

„ZDPH“). Naopak navýšil o stejnou částku daň z pořízení zboží z jiného členského státu a tomu
odpovídající nárok na odpočet daně.

[2] Krajský soud se v prvé řadě neztotožnil s námitkami, které směřovaly do nedostatečného
vypořádání jejích argumentů. Poukázal na to, na kterých místech a jakým způsobem žalovaný
na jednotlivé odvolací námitky reagoval.

[3] Dokazování bylo třeba směřovat ke zjištění, kdy stěžovatelka získala oprávnění
s nakoupenými pohonnými hmotami nakládat jako vlastník. Tento okamžik však nelze prokázat
dokumentací předkládanou v řízení o spotřebních daních, neboť režim obou těchto daní
je na sobě nezávislý, a není proto podstatné, zda zboží bylo dopravováno v režimu podmíněného
osvobození od spotřební daně. Dokazování bylo zaměřeno na to, jak bylo s pohonnými
hmotami, které byly stěžovatelkou přepraveny, obchodováno v Rakousku.

[4] Pro posouzení důkazního břemene byl rozhodný § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle kterého je
na daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které uvádí ve svém daňovém tvrzení.
Správce daně své pochybnosti ohledně správnosti účetních dokladů vyjádřil v obsáhle
odůvodněné výzvě a uvedl, co má stěžovatelka prokazovat, konkrétně uskutečnění zdanitelného
plnění v tuzemsku. Pochybnosti nebyly předloženými listinami odstraněny. Důkazní povinnost
tíží daňové orgány pouze v rozsahu dle § 92 odst. 5 daňového řádu. Stěžovatelka však nijak
nespecifikovala, dle kterého ustanovení k porušení důkazní povinnosti správce daně došlo.

[5] Předložené mezinárodní přepravní listy CMR byly správcem daně zpochybněny,
neboť byly v rozporu s dalšími dokumenty. Žalovaný tedy nepoužíval závaznost mezinárodního
přepravního listu CMR, jak se mu hodilo.

[6] Správce daně se stěžovatelkou řádně projednal zprávu o daňové kontrole. Podle § 88
odst. 1 písm. d) daňového řádu byla seznámena s výsledkem kontrolního zjištění, včetně jeho
doplnění. Měla možnost se k němu vyjádřit a navrhnout doplnění řízení. Zpráva s ní následně
byla projednána při ústním jednání trvajícím několik hodin. Z protokolu o tomto jednání
je patrné, že stěžovatelce muselo být zřejmé, že k žádné změně kontrolního zjištění poté,
co s ním byla seznámena, nedošlo. Nemohla proto očekávat, že následně proběhne další
projednání zprávy o daňové kontrole. Zástupce stěžovatelky odmítl zprávu převzít, což je ve
spisu zaznamenáno. Nesouhlas s obsahem zprávy o daňové kontrole nepostačuje k tomu, aby ji
daňový subjekt nepřevzal a nepodepsal. Následky předpokládané § 88 odst. 6 daňového řádu
spočívající v tom, že nastaly účinky projednání, oznámení zprávy o daňové kontrole a ukončení
kontroly, proto nastaly a nic nebránilo vydání dodatečných platebních výměrů na daň.

[7] O důvodech doměření daně nebyly žádné nejasnosti. Správce daně výslovně v bodu E
zprávy o daňové kontrole (výsledek kontrolního zjištění) uvedl, že nebyla přiznána daň z pořízení
zboží z jiného členského státu a došlo k neoprávněnému uplatnění nároku na odpočet daně
z nákupu tohoto zboží v tuzemsku. Daň nebyla doměřena z důvodu zapojení stěžovatelky
do kolotočového podvodu, a proto finanční orgány v tomto smyslu důkazní břemeno netížilo.
Stěžovatelka nebyla v průběhu daňové kontroly v nejasném postavení, protože po celou dobu
kontroly bylo zjišťováno a stěžovatelka s tím byla obeznámena, zda šlo o zdanitelné plnění
s místem plnění v tuzemsku či nikoli.

[8] K posouzení otázky, který daňový subjekt zapojený v řetězci byl povinen daň přiznat
a zaplatit, slouží pravidla o místu plnění při pořízení zboží z jiného členského státu. Tím je podle
§ 7 odst. 2 ZDPH místo, kde se zboží nachází v době, kdy přeprava začíná, tedy v daném případě
Rakousko. Stěžovatelka byla povinna prokázat to, co tvrdila v daňovém přiznání, tedy že zboží
9 Afs 137/2016 - 177
pokračování

pořídila v tuzemsku. To však nelze prokázat dokumenty pro přepravu zboží zdaňovaného
spotřební daní.

[9] Správce daně a žalovaný posuzovali správně místo plnění v tuzemsku
se zřetelem k rozsudkům Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 6. 4. 2006,
ve věci C-245/04, Emag Handel Eder OHG (dále jen „rozsudek EMAG“), ze dne 16. 12. 2010,
ve věci C-430/09, Euro Tyre Holding BV (dále jen „rozsudek Euro Tyre Holding“). Podle prvého
rozsudku lze přepravu zboží uvnitř Společenství přiznat pouze jedné transakci v řadě, na ostatní
transakce se nahlíží jako na dodání zboží bez přepravy a místo dodání se nachází buď v místě
odeslání či v místě dodávky. Podle druhého rozsudku určení plnění, ke kterému je zapotřebí
přiřadit přepravu, závisí na okolnostech projednávané věci a je zapotřebí zjišťovat, které z dodání
splňuje všechny podmínky vázané k dodání uvnitř Společenství.

[10] Z těchto rozhodnutí je patrné, že okamžikem dodání zboží se rozumí okamžik, kdy
je příjemce oprávněn k faktickému nakládání se zbožím (ekonomické vlastnictví). Pro posouzení
otázky ekonomického vlastnictví při dodání zboží má dále význam místo plnění,
přičemž v souzené věci jde o dodání zboží s přepravou, a proto je zapotřebí určit místo,
ve kterém došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. Zboží přepravovala
stěžovatelka vždy jen pro sebe a nezajišťovala přepravní služby pro jiné subjekty. Předání byla
přítomna výlučně stěžovatelka, neúčastnil se ho žádný ze subjektů postupně vystavujících faktury
v řetězci. Oprávnění nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník jí proto vzniklo jejich
pořízením v rakouské rafinérii. Okamžik přechodu vlastnictví byl posouzen ve smyslu ZDPH
a nikoli podle soukromoprávní úpravy. Argumentace vnitrostátním soukromým právem byla
využita pouze jako podpůrný argument. Dodání zboží s přepravou bylo posuzováno podle
ZDPH, a proto nabytí vlastnického práva podle práva soukromého nemá pro souzenou věc
význam. Nebylo proto zapotřebí aplikovat další právní předpisy, kterých se stěžovatelka
dovolávala v žalobě. Úkolem správce daně není, aby za stěžovatelku prokazoval, jak se jednotlivé
obchodní případy skutečně udály.

[11] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že by na stěžovatelku mohlo přejít právo
nakládat se zbožím jako vlastník teprve poté, co bylo zboží propuštěno do volného oběhu
v tuzemsku podle zákona o spotřebních daních, protože to by znamenalo, že § 7 odst. 2 ZDPH
by byl neaplikovatelný. ZDPH odpovídá požadavkům směrnice Rady 2006/112/ES,
o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“). Jde-li o postup
předpokládaný ZDPH, pak nelze uvažovat o případném celním deliktu či trestném činu.

[12] Nyní posuzovaný případ není porovnatelný s případem řešeným rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 45 Af 13/2013 – 152, ve věci JASA trans s.r.o. (dále jen
„rozsudek krajského soudu JASA“). V nynější věci stěžovatelka vystupovala jako dopravce,
který přebíral zboží v Rakousku, a to následně sám prodával, přičemž zboží podléhalo několika
fakturacím v řetězci. V rozsudku krajského soudu JASA žalobce vystupoval jako první subjekt
řetězce, zmocňoval dopravce k provedení přepravy a představoval současně mezičlánek
v dodavatelském řetězci s jedinou intrakomunitární přepravou. Krajský soud není povinen
následovat závěr zaujatý Krajským soudem v Praze, neboť sjednocování judikatury je úkolem
Nejvyššího správního soudu. Bez znalosti obsahu spisu nelze oba případy porovnat. Navíc
v rozsudku krajského soudu JASA byla vyhodnocena jako nedostatečná výzva správce daně.

[13] Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že by příslušné ustanovení směrnice
o DPH bylo do ZDPH implementováno nesprávně. Intrakomunitární dodávky nejsou řešeny
výlučně v čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH, jak se uvádí v žalobě, ale osvobození od daně
vztahující se na dodání zboží je regulováno všemi normami obsaženými v čl. 138. Na souzenou
věc se vztahuje čl. 138 odst. 1, který je proveden § 64 ZDPH. Není tu totiž žádný vztah mezi
9 Afs 137/2016

předpisy o dani z přidané hodnoty a předpisy o spotřebních daních, jak vyložil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015 – 43, ve věci JASA trans s.r.o. (dále jen
„rozsudek NSS Jasa“). Pro aplikaci čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH nejsou splněny tam
uvedené podmínky.

[14] Z rozhodnutí nelze dovodit, že žalovaný předpokládal, že se rakouský daňový subjekt
bude řídit českým právem. Správci daně hodnotili splnění podmínek pro uplatnění nároku
na odpočet DPH českým daňovým subjektem, a bylo proto zapotřebí postupovat podle
vnitrostátního práva, což se také stalo. Pohonné hmoty byly dodány s dopravou z členského
státu, proto bylo zapotřebí zabývat se okamžikem dodání tohoto zboží.

[15] Podle krajského soudu nelze vyjít ze závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřených
v rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104, č. 3368/2016 Sb. NSS, ve věci
Českomoravská olejářská komanditní společnost (dále jen „rozsudek Českomoravská olejářská I“).
V něm se soud zabýval podmínkami pro vydání zajišťovacího příkazu. V souzené věci se však
jedná o dodatečné vyměření daně. Okolnost, že Nejvyšší správní soud neshledal dostatečné
důvody pro vydání zajišťovacího příkazu, ještě neznamená, že nejsou splněny podmínky
pro doměření daně. Přeprava byla v souladu s judikaturou SDEU přiřazena k jedné z dodávek
v řetězci, byl zhodnocen okamžik dodání zboží s přepravou, označeno místo dodání tohoto
zboží a v návaznosti na to učiněno zjištění, kdy na stěžovatelku přešlo oprávnění nakládat
s pořízeným zbožím jako vlastník.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného, doplnění kasační stížnosti

[16] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[17] Namítá, že ačkoliv žalovaného stíhalo důkazní břemeno, postavil výsledek kontrolního
zjištění na dvou navzájem se vylučujících hypotézách. Jednak že zboží stěžovatelka pořídila v jiném
členském státě, a jednak že věděla, či vědět mohla o daňovém podvodu, který proběhl před tím,
než na území České republiky zboží zakoupila. Jedná se o dvě protichůdné, navzájem si odporující
varianty, přičemž v obou nese důkazní břemeno žalovaný. Žalovaný neuznal její nárok na odpočet
pouze na základě pochybností.

[18] Žalovaný se nevyrovnal s námitkami, proč nesplnil svoji zákonnou povinnost, která mohla,
v případě jejího splnění, zvýšit ostražitost stěžovatelky. Nesplnil povinnost podle čl. 13 odst. 1
písm. b) nařízení Rady č. 904/2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně
z přidané hodnoty. Dále se žalovaný nevyjádřil k povinnosti upozornit rejstříkový soud na neshodu
mezi skutečným právním stavem a stavem v obchodním rejstříku.

[19] Nesouhlasí s tím, jak byla vyhodnocena judikatura SDEU, na kterou odkazovala. Její
interpretaci se věnoval Nejvyšší správní soud v rozsudku Českomoravská olejářská I a krajský soud
řádně neodůvodnil, proč se od jeho závěrů odchýlil. V ústním odůvodnění při vyhlášení rozsudku
uvedl, že existuje pouze několik rozsudků ohledně dané problematiky, názor krajského soudu
je opačný. Jedná se o skutkově odlišné věci a je na NSS, aby zaujal konečný názor.

[20] Při ústním odůvodnění rozsudku bylo dále poukazováno na to, že stěžovatelka
obchodovala s chybějícími obchodníky v rámci kolotočového podvodu (missing traders), kteří jsou
nekontaktní. Tak tomu však nebylo, stěžovatelka obchodovala se společnostmi Benaft P s.r.o.
a KFD, jejichž statutární orgány byly v daňovém řízení vyslechnuty a tyto společnosti jsou
kontaktní. To, že stěžovatelku nezná jednatelka společnosti, která byla zapojena v předchozí části
řetězce, naopak znamená, že opravdu nakupovala zboží od svých dodavatelů. Tento závěr je tedy
v rozporu s provedenými důkazy a rozsudek krajského soudu je v této části nepřezkoumatelný.

9 Afs 137/2016 - 178
pokračování

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/