Vyhledávaní

7 Afs 174/2017 - 22 dokument judikát

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: DOMES BYLANY s. r. o.,
se sídlem Malé Březno 74, Malé Březno, zastoupena Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem
Nad Porubkou 2355, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 15 Af 22/2015 - 59,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.


O d ů v o d n ě n í :


I.

[1] Žalobkyně je společností obchodující s pevnými palivy. V období mezi zářím
a prosincem 2011 šestnáctkrát dodala hnědé uhlí společnosti SUMENTA spółka
z ograniczoną odpowiedzialnością (dále „SUMENTA“), domicilované v Polské republice.
Žalobkyně společnosti SUMENTA vystavila faktury splatné hotově v den vystavení
a mezinárodní nákladní listy označující společnost SUMENTA za příjemce i dopravce zboží
a potvrzující, že zboží bylo naloženo v Bylanech a dopraveno do Polska; společnost SUMENTA
faktury na místě uhradila. Podle dopravních dispozic, podepsaných žalobkyní jako odesílatelem
a společností SUMENTA jako dopravcem a odběratelem, byl dopravce povinen dovézt zboží
do místa určení v Krakově a nebyl oprávněn dispozice měnit bez souhlasu odesílatele.
Dne 6. 10. 2011 žalobkyně dodala hnědé uhlí společnosti Aleksandra Replin Firma usługowa
Hoblak & Replin (dále „Hoblak & Replin“), rovněž domicilované v Polsku. I v tomto případě
žalobkyně vystavila fakturu splatnou hotově v den vystavení, která byla na místě uhrazena,
7 Afs 174/2017

a mezinárodní nákladní list potvrzující převzetí zboží v Bylanech polským dopravcem
EUROMAR Barbara Marczyniak, který uhlí dopravoval na účet společnosti Hoblak & Replin.

[2] Celní úřad pro Ústecký kraj (dále „správce daně“) čtyřmi dodatečnými platebními výměry
ze dne 21. 5. 2014, č. j. 56739/2014-620000-32.2, č. j. 56715/2014-620000-32.2, č. j. 56677/2014-
620000-32.2 a č. j. 56789/2014-620000-32.2, doměřil žalobkyni podle § 6 a § 7 části čtyřicáté
šesté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále „zákon o dani z pevných
paliv“), daň z pevných paliv za zdaňovací období září až prosinec 2011. Žalovaný čtyřmi
rozhodnutími ze dne 30. 1. 2015, č. j. 6082/2015-900000-304.8, č. j. 6088/2015-900000-304.8,
č. j. 6094/2015-900000-304.8 a č. j. 6105/2015-900000-304.8, zamítl odvolání žalobkyně proti
zmiňovaným dodatečným platebním výměrům.

II.

[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. V ní namítla, že uhlí bylo dodáno do Polska, kde bylo také spotřebováno, a tedy
mimo daňové území České republiky. K přechodu vlastnického práva přitom došlo teprve
v zahraničí, což dokládaly jak dopravní dispozice, jež umožňovaly nabyvateli disponovat se
zbožím teprve po dodání, tak mezinárodní přepravní listy a prohlášení polských společností
o spotřebování paliva v Polsku. Svůj postup přitom žalobkyně opírala o stanovisko Ministerstva
financí uvedené v zápisu z jednání Koordinačního výboru s Komorou daňových poradců
ze dne 17. 9. 2008, podle něhož dodání energetických produktů odběrateli ke spotřebě mimo
území České republiky není dodáním na daňovém území České republiky, a to bez ohledu
na podmínky odeslání nebo přepravy. Pokud správce daně a žalovaný postupovali v rozporu
s názorem jim nadřízeného Ministerstva financí, dopustili se porušení legitimního očekávání.
Správní orgány se nadto ani nezabývaly tím, zda byla paliva zdaněna v Polsku; pokud by tomu tak
bylo a Polsko v rozhodné době nemělo výjimku ze zdanění pevných paliv, jednalo by se o případ
nepřípustného dvojího zdanění.

[4] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. U první námitky krajský soud
považoval za stěžejní, zda k dodání pevných paliv ve smyslu zákona o dani z pevných paliv
došlo na daňovém území České republiky. Zákon o dani z pevných paliv za den dodání označuje
v § 2 odst. 2 písm. b) první den, kdy může nabyvatel s pevnými palivy nakládat jako vlastník. Bylo
tudíž nutné posoudit, od kterého dne mohli zahraniční nabyvatelé s předmětnými palivy nakládat
jako vlastníci. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s dodavateli neuzavřela žádné písemné smlouvy,
zboží bylo předáno a zaplaceno již na území ČR a dopravní dispozice se nevěnují okamžiku
přechodu vlastnického práva, krajský soud uzavřel, že k dodání uhlí, tj. k přechodu vlastnického
práva na nabyvatele, došlo na daňovém území České republiky. Žalobkyně proto byla plátkyní
daně ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona o dani z pevných paliv a podle § 5 odst. 1 písm. a)
téhož zákona jí vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit.

[5] K tvrzení žalobkyně, že její postup byl založen na stanovisku Ministerstva financí
ze dne 17. 9. 2008, krajský soud uvedl, že dané stanovisko je v příkrém rozporu s dikcí zákona
o dani z pevných paliv, a nemohlo proto založit legitimní očekávání. Nadto před realizací
zkoumaných obchodních případů žalobkyně kontaktovala správce daně, který jí sdělil,
že rozhodující skutečností je místo dodání pevných paliv určené okamžikem, kdy nabyvatel bude
moci se zbožím nakládat. Žalobkyně se proto měla řídit názorem správního orgánu
rozhodujícího v její věci, a to i vzhledem k tomu, že tento byl novějšího data než stanovisko
Ministerstva financí. K novějšímu stanovisku Ministerstva financí ze dne 7. 11. 2014 krajský soud
uvedl, že bylo vydáno až po uskutečnění obchodních transakcí, žalobkyně proto tímto
stanoviskem nemohla být ovlivněna. Novější stanovisko je nadto vnitřně rozporné, neboť
7 Afs 174/2017 - 23
pokračování

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/