Vyhledávaní

7 Afs 173/2017 - 23 dokument judikát


ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: DOMES BYLANY s. r. o.,
se sídlem Malé Březno 74, zastoupena Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem
Nad Porubkou 2355, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 15 Af 19/2015 - 46,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Žalobkyně je společností obchodující s pevnými palivy. V období mezi zářím
a prosincem 2011 šestnáctkrát dodala hnědé uhlí společnosti SUMENTA spółka z ograniczoną
odpowiedzialnością (dále „SUMENTA“), domicilované v Polské republice. Žalobkyně
společnosti SUMENTA vystavila faktury splatné hotově v den vystavení a mezinárodní nákladní
listy označující společnost SUMENTA za příjemce i dopravce zboží a potvrzující, že zboží bylo
naloženo v Bylanech a dopraveno do Polska; společnost SUMENTA faktury na místě uhradila.
Podle dopravních dispozic, podepsaných žalobkyní jako odesílatelem a společností SUMENTA
jako dopravcem a odběratelem, byl dopravce povinen dovézt zboží do místa určení v Krakově
a nebyl oprávněn dispozice měnit bez souhlasu odesílatele. Dne 6. 10. 2011 žalobkyně dodala
hnědé uhlí společnosti Aleksandra Replin Firma usługowa Hoblak & Replin (dále „Hoblak
& Replin“), rovněž domicilované v Polsku. I v tomto případě žalobkyně vystavila fakturu
splatnou hotově v den vystavení, která byla na místě uhrazena, a mezinárodní nákladní list
potvrzující převzetí zboží v Bylanech polským dopravcem EUROMAR Barbara Marczyniak,
který uhlí dopravoval na účet společnosti Hoblak & Replin.

7 Afs 173/2017

[2] Rozhodnutím Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále také „správní orgán I. stupně“)
ze dne 27. 6. 2014, č. j. 30443-11/2014-620000-12, bylo rozhodnuto, že žalobkyně výše
popsaným jednáním porušila zákaz daný § 16 odst. 2 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci
veřejných rozpočtů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o dani z pevných
paliv“), podle kterého „[d]odavatel nesmí na daňovém území dodat pevná paliva bez daně fyzické nebo
právnické osobě, která není držitelem povolení k nabytí pevných paliv bez daně“. Tímto jednáním žalobkyně
podle správního orgánu I. stupně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle § 26 odst. 1
písm. b) zákona o pevných palivech, podle kterého se právnická osoba dopustí právního deliktu
tím, že „jako dodavatel dodá na daňovém území pevná paliva bez daně fyzické nebo právnické osobě, která není
držitelem povolení k nabytí pevných paliv bez daně“. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta
ve výši 15 000 Kč. Zároveň jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
zamítl rozhodnutím ze dne 22. 1. 2015, č. j. 4585/2015-900000-304.8, a napadené rozhodnutí
potvrdil (dále také „rozhodnutí o odvolání“).

II.

[4] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. V té namítla, že uhlí bylo dodáno do Polska, kde bylo také spotřebováno,
a tedy mimo daňové území České republiky. K přechodu vlastnického práva přitom došlo teprve
v zahraničí, což dokládaly jak dopravní dispozice, jež umožňovaly nabyvateli disponovat
se zbožím teprve po dodání, tak mezinárodní přepravní listy a prohlášení polských společností
o spotřebování paliva v Polsku. Svůj postup přitom žalobkyně opírala o stanovisko Ministerstva
financí uvedené v zápisu z jednání Koordinačního výboru s Komorou daňových poradců
ze dne 17. 9. 2008, podle něhož dodání energetických produktů odběrateli ke spotřebě mimo
území České republiky není dodáním na daňovém území České republiky, a to bez ohledu
na podmínky odeslání nebo přepravy. Pokud správní orgán I. stupně a žalovaný postupovali
v rozporu s názorem jim nadřízeného Ministerstva financí, dopustili se porušení legitimního
očekávání. Žalobkyně dále uvedla, že legislativním záměrem právní úpravy daně z pevných paliv
bylo zamezení dvojího zdanění v rámci Evropské unie a bylo by tudíž v rozporu se základním
principem harmonizace evropské legislativy dopustit dvojí zdanění téhož produktu pouze
na základě toho, jak jsou sjednány dodací podmínky.

[5] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. U první námitky krajský soud
považoval za stěžejní, zda k dodání pevných paliv ve smyslu zákona o dani z pevných paliv
došlo na daňovém území České republiky. Zákon o dani z pevných paliv za den dodání označuje
v § 2 odst. 2 písm. b) první den, kdy může nabyvatel s pevnými palivy nakládat jako vlastník, bylo
tudíž nutné posoudit, od kterého dne mohli zahraniční nabyvatelé s předmětnými palivy nakládat
jako vlastníci. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s dodavateli neuzavřela žádné písemné smlouvy,
zboží bylo předáno a zaplaceno již na území ČR a dopravní dispozice se nevěnují okamžiku
přechodu vlastnického práva, krajský soud uzavřel, že k dodání uhlí, tj. k přechodu vlastnického
práva na nabyvatele, došlo na daňovém území České republiky.

[6] K tvrzení žalobkyně, že její postup byl založen na stanovisku Ministerstva financí
ze dne 17. 9. 2008, krajský soud uvedl, že dané stanovisko je v příkrém rozporu s dikcí zákona
o dani z pevných paliv, a nemohlo proto založit legitimní očekávání. Nadto před realizací
zkoumaných obchodních případů žalobkyně kontaktovala správní orgán I. stupně, který jí sdělil,
že rozhodující skutečností je místo dodání pevných paliv určené okamžikem, kdy nabyvatel bude
moci se zbožím nakládat. Žalobkyně se proto měla řídit názorem správního orgánu
rozhodujícího v její věci, a to i vzhledem k tomu, že tento byl novějšího data než stanovisko
7 Afs 173/2017 - 24
pokračování

Ministerstva financí. K novějšímu stanovisku Ministerstva financí ze dne 7. 11. 2014 krajský soud
uvedl, že toto bylo vydáno až po uskutečnění obchodních transakcí, žalobkyně proto tímto
stanoviskem nemohla být ovlivněna. Novější stanovisko je nadto vnitřně rozporné, neboť
opakuje závěry stanoviska z roku 2008, avšak zároveň uvádí, že v případě, kdy jsou pevná paliva
vydána konečnému spotřebiteli na daňovém území České republiky a spotřebitel si paliva sám
dopravuje na území jiného členského státu, musí být paliva zdaněna českou sazbou daně.

[7] K námitce dvojího zdanění pevných paliv krajský soud poukázal na čl. 21 odst. 5
směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů
Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (dále „směrnice 2003/96/ES“).
Směrnice, stejně jako zákon o dani z pevných paliv, jenž ze směrnice vychází, váže povinnost
přiznat a odvést daň na okamžik dodání těchto paliv. Dodala-li žalobkyně pevná paliva
na daňovém území České republiky, vznikla jí povinnost daň přiznat a zaplatit. Společnosti
SUMENTA a Hoblak & Replin tak nabyly již zdaněné palivo a byly to právě tyto společnosti,
které se jako koneční spotřebitelé mohly případnému dvojímu zdanění bránit s odkazem
na to, že ke zdanění došlo již v České republice.

[8] Soud proto uzavřel, že žalobkyně porušila zákaz stanovený § 16 odst. 2 zákona o dani
z pevných paliv, když na území ČR dodal zahraničním odběratelům jakožto konečným
spotřebitelům hnědé uhlí bez daně, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle
§ 26 odst. 1 písm. b) daného právního předpisu.

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/