Vyhledávaní

7 As 281/2016 - 26 dokument judikát

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: L. D., zastoupena JUDr.
Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: první
náměstek policejního prezidenta, Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 10. 2016, č. j. 3 Ad 3/2016 - 96,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního
poměru, kterým byl v době vydání rozhodnutí Mgr. Bc. Tomáš Tuhý, vydal dne 12. 7. 2011
rozhodnutí č. j. RŘKŘPMSK-OP-123/2011, kterým podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) propustil žalobkyni ze služebního poměru
příslušníků Policie České republiky (dále též „Policie ČR“). Při vydání tohoto rozhodnutí
vycházel z usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne
29. 6. 2011, č. j. SV 8/2011, které mu bylo doručeno dne 4. 7. 2011. Tímto usnesením bylo vůči
žalobkyni zahájeno trestní stíhání z důvodu, že v rámci organizované skupiny poskytovala
informace o průběhu a stavech správních řízení o udělení povolení k pobytu cizincům další osobě
a napomáhala cizincům k neoprávněnému pobytu, za což přijala i úplatek ve formě finanční
hotovosti a věcných darů.

[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které policejní
prezident (kterým v tu dobu byl Mgr. Petr Lessy) zamítl rozhodnutím ze dne 14. 10. 2011,
č. j. PPR-15518-5/ČJ-2011-99KP, a potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí.

7 As 281/2016

[3] Rozhodnutí o odvolání napadla žalobkyně správní žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 Ad 25/2011 - 53, napadené rozhodnutí podle § 76
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

[4] V průběhu opětovně prováděného odvolacího řízení žalobkyně (podáním
ze dne 31. 7. 2015) namítla podjatost policejního prezidenta (kterým v tu dobu byl
Mgr. Bc. Tomáš Tuhý) z důvodu uvedeného v § 14 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť Mgr. Bc. Tomáš Tuhý rozhodoval
i v řízení v prvním stupni.

[5] V návaznosti na uvedenou námitku policejní prezident žalobkyni přípisem (nazvaným
Oznámení o vyřízení námitky podjatosti) ze dne 10. 9. 2015, č. j. PPR-15518-42/ČJ-2011-990131,
sdělil, že ve věci bude v souladu s vnitřním předpisem (organizačním řádem) rozhodovat
žalovaný, tj. první náměstek policejního prezidenta.

[6] Žalobkyně (v podání ze dne 24. 9. 2015) uplatnila další námitku podjatosti. Dovozovala
existenci tzv. systémové podjatosti z důvodu, že žalovaný je podřízený policejnímu prezidentovi.
Navrhla, aby policejní prezident předložil původní námitku nadřízenému správnímu orgánu,
resp. navrhla postup podle § 131 odst. 4 správního řádu.

[7] Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. PPR-15518-51/ČJ-2011-990131, žalovaný rozhodl
o odvolání žalobkyně tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil v intencích
zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Přisvědčil správnímu orgánu I. stupně, že byly
dány důvody k propuštění žalobkyně ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru. V odůvodnění vypořádal i námitku podjatosti obsaženou v podání
ze dne 24. 9. 2015. Uvedl, že nebyly dány podmínky pro to, aby věc byla postoupena
nadřízenému orgánu (ministrovi vnitra), neboť ten nemá generální personální pravomoc
k rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR. V případě, kdy nelze použít
správní řád, je nutno postupovat dle vnitřního předpisu (organizačního řádu), který určuje
k rozhodování prvního náměstka policejního prezidenta.

II.

[8] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále také
„městský soud“). Městský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.

[9] Podle městského soudu došlo k porušení § 14 správního řádu. O první námitce podjatosti
obdržela žalobkyně toliko prosté sdělení od policejního prezidenta, vůči němuž námitka
podjatosti směřovala, o druhé námitce podjatosti nebylo samostatně rozhodnuto. Tato námitka
byla vypořádána až v žalobou napadeném rozhodnutí. Toto rozhodnutí nadto vydal žalovaný
(první náměstek policejního prezidenta), který je přímým podřízeným policejního prezidenta
Mgr. Bc. Tomáše Tuhého, a je tedy z rozhodování vyloučen.

[10] Městský soud se dále zabýval otázkou, kdo měl ve věci samé rozhodovat. Předestřel čtyři
možnosti postupu: Prvním postupem je postup, který zvolili služební funkcionáři. Tento postup
odporoval správnímu řádu, a proto jej nelze použít. Druhým zvažovaným postupem byla aplikace
§ 14 odst. 6 správního řádu. Tento postup však městský soud vyloučil z důvodu, že Policejní
prezidium ČR nelze považovat za ústřední orgán státní správy. Následně městský soud nastínil
možnost analogické aplikace § 131 odst. 4 správního řádu. I tuto možnost však městský soud
vyloučil, a to z důvodu, že by ve věci stejně rozhodovala osoba služebně podřízená policejnímu
prezidentovi. Městský soud se přiklonil ke čtvrté možnosti, tj. k analogické aplikaci § 131 odst. 1
7 As 281/2016 - 27
pokračování

písm. a) správního řádu, podle něhož nadřízený správní orgán může na podnět příslušného
správního orgánu nebo na požádání účastníka věc usnesením převzít místo podřízeného
správního orgánu a rozhodnout jako správní orgán nižšího stupně, týká-li se řízení otázek,
které lze vzhledem k jejich výjimečné obtížnosti nebo neobvyklosti řešit jen s použitím
mimořádných odborných znalostí. Podle městského soudu je tímto nadřízeným orgánem ministr
vnitra, a tento měl tedy ve věci rozhodovat jako odvolací orgán.

[11] Městský soud uzavřel, že vyloučený policejní prezident nedodržel zákonný postup
uvedený v § 14 správního řádu a žalovaný rozhodoval ve věci propuštění žalobkyně, ačkoli byl
vyloučen z takového rozhodování. Takové pochybení popřelo služebním zákonem garantovanou
dvojinstančnost řízení a porušilo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Městský soud proto rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. zrušil a uložil mu, aby postupoval v souladu s právními názory vyslovenými v rozsudku,
zejména aby při vyřizování námitky podjatosti respektoval § 14 správního řádu.

III.

[12] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.

[13] Podle stěžovatele rozhodoval místně nepříslušný soud. S ohledem na sídlo správního
orgánu I. stupně měl rozhodovat Krajský soud v Ostravě, a nikoliv Městský soud v Praze.
Městský soud pochybil i tím, že k projednání věci nenařídil ústní jednání, ačkoliv to stěžovatel
výslovně požadoval.

[14] Dále stěžovatel brojil proti důvodům, pro které došlo ke zrušení jeho rozhodnutí.
Stěžovatel je názoru, že služební funkcionáři při vyřizování námitek podjatosti nemusí
postupovat podle § 14 správního řádu. V dané věci bylo postupováno dle zákona o služebním
poměru a v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 3 Ads 133/2012 - 19. Zohledněn byl i závazný názor obsažený v původním zrušujícím
rozsudku městského soudu. Městský soud nereflektoval specifické postavení policejního sboru.
Ministr vnitra nemá dle § 2 zákona o služebním poměru pravomoc rozhodovat ve věcech
služebního poměru vůči všem příslušníkům Policie ČR, ale pouze vůči některým explicitně
vyjmenovaným (podle § 2 odst. 2 a 4 zákona o služebním poměru). Pokud by ministr vnitra
rozhodoval ve věci odvolání žalobkyně, překročil by zákon. V podmínkách bezpečnostního
sboru nelze použít § 14 odst. 4 správního řádu, neboť nadřízený správní orgán nemůže delegovat
pravomoc, kterou sám nedisponuje. Z výše uvedených důvodů nelze s městským soudem
souhlasit ani v závěru o nutnosti postupu dle § 131 odst. 1 písm. a) správního řádu. Pro jeho
aplikaci nadto nebyly splněny ani zákonné podmínky. Poukázal i na důsledky rozsudku
městského soudu.

[15] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu, věc postoupil místně příslušnému soudu a rozhodl o vrácení náhrady nákladů
řízení, kterou stěžovatel podle výroku rozsudku městského soudu uhradil žalobkyni. Alternativně
navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

IV.

[16] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

7 As 281/2016

V.

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/