Vyhledávaní

5 As 169/2018 - 39 dokument judikát

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složením z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: Dopravní podnik
hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, zast. advokátem
JUDr. Jaromírem Císařem, se sídlem AK CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ, s. r. o., se sídlem
Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 5. 2018, č. j. 62 Af 117/2016 - 71,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, který byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-R297/2015/VZ-36560/2016/323/EBr
(dále předseda žalovaného) ze dne 2. 9. 2016, kterým byl zamítnut rozklad podaný stěžovatelem
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 8. 2015, č. j. ÚOHS-
S0861/2014/VZ-25261/2015/512/PMu (dále „žalovaný“); tímto byl stěžovatel, jakožto
zadavatel veřejné zakázky „Výstavba metra V.A (Dejvická – Motol) stavební část,“ shledán
vinným ze spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“), kterého se měl dopustit tím, že hodnocení nabídek
stanovil podle dílčího hodnotícího kritéria „plán organizace výstavby“, aniž by uvedl dostatečné
upřesňující údaje tak, aby byl předem znám způsob hodnocení podle tohoto dílčího kritéria;
za to mu byla uložena pokuta ve výši 8 500 000 Kč.

[2] V žalobě stěžovatel zejména namítl, že jako zadavatel postupoval v souladu se ZVZ,
rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť správní řízení trpí závažnými procesními vadami,
závěry uvedené ve správním rozhodnutí nemají oporu ve správním spisu a rozhodnutí není
relevantním způsobem odůvodněno; došlo též k porušení zásady přiměřenosti správních sankcí.
Poukázal na to, že žalovaný mu v průběhu správního řízení stanovoval „absurdně krátké“ lhůty
pro uplatnění práv; nadto ani nevyčkal na uplynutí těchto krátkých lhůt, které neodpovídaly
5 As 169/2018

složitosti a významu věci. Namítl, že závěry v napadeném rozhodnutí nemají oporu ve správním
spisu, neboť předložil odborná vyjádření doc. Ing. P. S., CSc. a Mgr. Ing. T. R., ze kterých je
patrné, že „…způsob hodnocení podle dílčího hodnotícího kritéria Plán organizace výstavby je stručný, ale
uchazečům o veřejnou zakázku, kteří jsou odborníky z oblasti přípravy staveb, podává dostatečnou informaci pro
zpracování nabídek. Použitý pojem je pracovníkům přípravy staveb dobře znám a je pro ně jednoznačný…“. Byť
postup hodnocení dílčího hodnotícího kritéria nebyl v zadávací dokumentaci uveden podrobně,
odborníkům z oblasti stavebnictví přesto bylo zřejmé, jaké dokumenty mají být v rámci plánu
organizace výstavby zpracovány, neboť podle stěžovatele jde o pojem v praxi běžně užívaný. To,
že postup stěžovatele nemohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, dokládá také
odborné vyjádření doc. Ing. M. H., Ph.D; i kdyby postup hodnocení nabídek byl v zadávací
dokumentaci popsán nedostatečně, nemohlo toto pochybení podstatně ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky, jelikož dodavatelé, kteří si vyzvedli zadávací dokumentaci, ale nepodali
nabídku, nedisponovali dostatečnými zkušenostmi s obdobně rozsáhlými a technologicky
náročnými zakázkami. Dodavatelé, kteří si zadávací dokumentaci nevyzvedli, na trhu v České
republice nepůsobí; v rámci Evropy byli tito dodavatelé vytíženi jinými významnými liniovými
stavbami (CrossRail v Londýně či Gotthardský bázový tunel ve Švýcarsku). Navíc je velmi
nepravděpodobné, aby dodavatelé, kteří si zadávací dokumentaci vůbec nevyzvedli – a nemohli se
tak s obsahem zadávací dokumentace seznámit – byli odrazeni od účasti v zadávacím
řízení informacemi obsaženými v zadávací dokumentaci. Namítl rovněž, že „plán organizace
výstavby“ je odborným pojmem a k posouzení jeho pojmového obsahu je třeba odborných
znalostí; žalovaný si proto měl opatřit odborné podklady, neboť sám nemá v posuzované oblasti
dostatečné odborné znalosti. Žalovaný si odborné podklady neopatřil ani nepřihlédl
k předloženým podkladům; jakékoliv další úvahy žalovaného či jeho předsedy označil za pouhé
neodborné spekulace, které nemohou odůvodnit jakýkoliv právně závazný výrok napadeného
rozhodnutí. Žalovaný se podle stěžovatele nijak nevypořádal s námitkou týkající se porovnání
postupu hodnocení předmětného dílčího hodnotícího kritéria ve veřejné zakázce „Výstavba
metra V.A (Dejvická – Motol) stavební část“ a ve veřejné zakázce „Výstavba metra V.A
(Dejvická – Motol) technologická část“. Žalovaný tak rozhodoval v obdobné věci odlišně bez
doložení materiální rozdílnosti. Co se týče výše pokuty, stěžovatel namítl, že uložená pokuta je
zjevně nepřiměřená a je jedna z nejvyšších, kterou žalovaný kdy uložil; poukázal na to, že
žalovaný pracoval pouze s potencialitou možného omezení účastí dalších dodavatelů v zadávacím
řízení i s potencialitou škodlivého vlivu jednání stěžovatele, přestože z vyjádření doc. Ing. M. H.,
Ph.D., které stěžovatel předložil, vyplývá, že jeho postup nemohl podstatně ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky. Žalovaným stanovená sankce tak neodpovídá nulové škodlivosti jednání.
Stěžovatel v této souvislosti navrhl snížit uloženou pokutu či od jejího uložení upustit; na tomto
procesním postoji setrval v průběhu celého řízení před krajským soudem.

[3] Krajský soud z podrobné rekapitulace průběhu správního řízení zjistil, že správní řízení
bylo zahájeno dne 24. 10. 2014, prvostupňové rozhodnutí bylo vypraveno dne 28. 8. 2015,
napadené rozhodnutí bylo vypraveno dne 2. 9. 2016; prvostupňové rozhodnutí tedy bylo vydáno
10 měsíců po zahájení správního řízení, napadené rozhodnutí pak bylo vydáno po roce
a 10 měsících po zahájení správního řízení. Krajský soud dal stěžovateli zapravdu v tom,
že žalovaný určil dle § 39 odst. 1 správního řádu opakovaně, a nikoli nezbytně velmi krátké lhůty
k provedení úkonu, přestože posuzovaná věc byla zjevně – jak plyne přinejmenším z celkové
délky řízení před žalovaným – složitá a stěžovatel žádal žalovaného o poskytování delších lhůt
k provedení úkonů dle § 36 odst. 1 a 2 nebo 3 správního řádu; to však přesto dle přesvědčení
krajského soudu nezasáhlo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť měl reálně
několikaměsíční prostor pro uplatňování obhajoby, což také činil; zaslal tři měsíce po uplynutí
lhůty dle § 36 odst. 3 správního řádu „doplnění vyjádření“, pět měsíců po uplynutí této lhůty
pak doručil žalovanému „doplnění podkladů pro rozhodnutí“; obě tato podání, včetně příloh
žalovaný v rozhodnutí zohlednil; fakt, že se tak stalo pro stěžovatele nikoli příznivě, na tomto
5 As 169/2018 - 40
pokračování

závěru nic nemění. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel měl dostatek času k doplnění
důkazů i k vyjádření k podkladům rozhodnutí.

[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že závěry napadeného rozhodnutí nemají oporu
ve správním spisu a nejsou dostatečně podloženy a odůvodněny. Podrobně se zabýval odbornými
stanovisky doc. S. a Mgr. Ing. R.; jejich posouzením dospěl k závěru, že odborníkům z oblasti
stavebnictví byl zřejmý obsah pojmu „plán organizace výstavby“; uchazečům – jako jistě
odborníkům v oblasti stavebnictví – mohl být význam pojmu „plán organizace výstavby“ znám
a z informací v zadávací dokumentaci jim – jako odborníkům ve stavebnictví – mohlo být také
zřejmé, jaké dokumenty mají v souvislosti s plánem organizace výstavby předložit v nabídce;
to také odpovídalo obsahu a závěrům uvedených odborných vyjádření. Krajský soud poukázal
na to, že to však žalovaný nezpochybňoval. Podle žalovaného bylo totiž dílčí hodnotící kritérium
„plán organizace výstavby“ v rozporu se zásadou transparentnosti nikoli proto, že by uchazeči
nedisponovali informací o přesném obsahu pojmu, nýbrž proto, že stěžovatel nedostatečně
vymezil klíč k hodnocení předmětného dílčího hodnotícího kritéria dle § 44 odst. 3 písm. f) ZVZ,
tedy algoritmus, pomocí něhož bude hodnocena míra výhodnosti nabídky v tomto dílčím
hodnotícím kritériu, jinak řečeno, z jakých pohledů bude hodnoceno, jak jsou jednotlivé nabídky
v tomto dílčím hodnotícím kritériu výhodné v porovnání s jinými. Za podstatné tedy žalovaný
měl, že stěžovatel neuvedl, které požadavky v rámci hodnocení předmětného dílčího hodnotícího
kritéria považuje či bude považovat za „standardní“ a které návrhy uchazečů budou hodnoceny
jako „více vyhovující potřebám zadavatele“, a tedy jednotliví uchazeči o veřejnou zakázku neměli
v rámci dílčího hodnotícího kritéria konkrétně, přesně, srozumitelně a zpětně přezkoumatelně
vymezeno, které jejich řešení bude považováno za řešení více „k plné spokojenosti zadavatele“
a „nadstandardně“ než řešení jiné. Krajský soud konstatoval, že otázka dostatečného vymezení
způsobu hodnocení dílčího hodnotícího kritéria jak z pohledu uchazečů, tak z pohledu zpětné
kontroly hodnocení (tj. zda hodnocení v tomto dílčím hodnotícím kritériu nakonec odpovídalo
pravidlům, která stěžovatel v zadávacích podmínkách předem stanovil), je přitom otázkou právní,
a žalovaný proto nepochybil, pokud nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem
dle § 56 správního řádu. Krajský soud tak shodně jako žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel
v zadávací dokumentaci způsob hodnocení dílčího hodnotícího kritéria vymezil nedostatečně.
K poukazu stěžovatele na realizaci veřejné zakázky „Výstavba metra V.A (Dejvická – Motol) –
technologická část“ krajský soud uvedl, že zde byly podrobněji definovány jednotlivé parametry
dílčího hodnotícího kritéria a uchazeči tak obdrželi informaci, co je v rámci těchto parametrů
pro zadavatele významné, byť z povahy věci šlo pouze o vymezení samotného obsahu dílčího
hodnotícího kritéria. Dodatečná informace, jejíž relevantní část prochází správním spisem
ve vyjádření žalobce ze dne 10. 11. 2014, se pak vztahuje ke „klíči“, podle kterého byly
přidělovány body v rámci jednotlivých parametrů. Podle krajského soudu tato dodatečná
informace konkretizuje, jakým způsobem bude probíhat hodnocení nabídek v části týkající
se dílčího hodnotícího kritéria; plyne z ní, že naplnění potřeb zadavatele (jako referenčního rámce
pro „klíč“) bude hodnoceno kupříkladu dle základních certifikací či dle podrobnosti HMG
(časový harmonogram postupu práce) a podrobnosti vymezení opatření obecného charakteru
v oblasti ochrany ŽP, jakosti a zajištění BOZP. V nyní posuzované věci přitom ze zadávací
dokumentace nijak neplyne, že je to právě míra podrobnosti HMG, která má být základem
hodnocení. Postup žalovaného ve správním řízení, které se týkalo veřejné zakázky „Výstavba
metra V.A (Dejvická – Motol) – technologická část“, tedy u stěžovatele nemohl vyvolat legitimní
očekávání ve vztahu k nyní posuzované věci.

[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že pochybení stěžovatele nemohlo podstatně
ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť dodavatelé, kteří si vyzvedli zadávací dokumentaci,
byli od účasti v zadávacím řízení odrazeni jiným důvodem, a nikoli nedostatečným vymezením
způsobu hodnocení uvedeného dílčího hodnotícího kritéria. Krajský soud se zabýval odborným
5 As 169/2018

vyjádřením doc. H.; z něho vyplývá, že dodavatelé, kteří si vyzvedli zadávací nabídku, ale již
nepřistoupili k podání nabídky, neměli dostatečné zkušenosti s takto rozsáhlými a technologicky
náročnými zakázkami; potenciální dodavatelé, kteří si ani nevyzvedli zadávací dokumentaci,
mohli být podle doc. H. ovlivněni tím, že v České republice tito dodavatelé obecně nepůsobí a
v Evropě byla souběžně realizována řada dalších podzemních liniových staveb; lze se tak
domnívat, že nebyl podán vyšší počet nabídek z důvodu, že si o zadávací dokumentaci ostatní
potenciální dodavatelé vůbec nepožádali, a bylo tak velmi nepravděpodobné, že by důvodem
jejich neúčasti v zadávacím řízení bylo vymezení dílčích hodnotících kritérií nebo jiné informace
v zadávací dokumentaci uvedené. Krajský soud dospěl k závěru, že toto vyjádření nemůže stavět
najisto, že se na relevantním trhu v posuzované době nemohl vyskytovat další dodavatel
způsobilý předmět veřejné zakázky plnit. Poukázal rovněž na to, že skutková podstata správního
deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ zahrnuje jak poruchový, tak ohrožovací delikt; z výroku
prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že se stěžovatel měl dopustit ohrožovacího deliktu;
v takovém případě nebylo povinností žalovaného, aby prokazoval, zda deliktní jednání přímo
zasáhlo objekt správního deliktu či nikoli, postačí potencialita založená na relativně rozumné
hypotéze. Potencialitu ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky ve standardu, jenž je především
Nejvyšším správním soudem aprobován (rozsudky ze dne 28. 6. 2016, č. j. 4 As 61/2016 - 34,
a ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 As 63/2016 – 43), žalovaný podle krajského soudu prokázal
a v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil.

[6] K nepřiměřenosti uložené pokuty krajský soud uvedl, že hospodářský výsledek
stěžovatele za rok 2010 dosáhl hodnoty 1 354 272 000 Kč; jen výše kompenzace poskytnutá
Hlavním městem Prahou dosáhla výše 11 455 890 000 Kč. Ze čl. IV. smlouvy o dílo
ze dne 22. 12. 2009 pak plyne, že cena díla ke dni podpisu smlouvy byla stanovena ve výši
13 614 919 391 Kč. Podle § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ bylo možné uložit za správní delikt pokutu
do 5 % ceny zakázky, tedy až do výše 680 745 970 Kč. Je pravdou, že žalovaný vycházel pouze
z potenciality možného omezení účastí dalších dodavatelů v souvislosti s pochybením stěžovatele,
což odpovídá pojetí správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ jako deliktu ohrožovacího,
z ničeho však neplyne, že by při dovození „pouhé“ potenciality vlivu na výběr nejvhodnější
nabídky měla být ukládána nižší pokuta než v případě skutečně prokázaného vlivu na výběr
nejvhodnější nabídky, resp. že by závěr žalovaného, že postup stěžovatele „pouze“ mohl
podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, měl být pokládán za polehčující okolnost.
Za situace, kdy horní hranice pro uložení pokuty dosahovala 680 745 970 Kč a stěžovateli
byla uložena pokuta ve výši 8 500 000 Kč – tedy ve výši 1,2 % z maximální možné výměry
pokuty – podle krajského soudu uložená pokuta dostatečně zohledňuje potencialitu důsledků
deliktního jednání a ohrožovací charakter deliktu. Výše uložené pokuty není nepřiměřená,
nezpůsobuje nezákonnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud zvažoval
i možnost moderace; uvedl, že z důvodů stěžovatelem uvedených (nepřiměřenost pokuty)
neshledal, že by pokuta byla nepřiměřená, tím spíše nemůže dovodit, že by byla zjevně
nepřiměřená, což je podmínkou pro její snížení nebo úplné upuštění od ní. Proto ani tomuto
návrhu soud nevyhověl.

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/