Vyhledávaní

2 As 235/2017 - 26 dokument judikát


ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. K., zastoupený
JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova třída 770/52, Třebíč,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2015, č. j. KUZL-43469/2014, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 22 A 19/2015 – 49,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. MgA. Michala Šalomouna, Ph.D., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Žalobce byl dne 18. 2. 2014 v 10:20 hod. na silnici I/57 v obci Ústí u domu č. p. 158
ve směru jízdy od Vsetína k obci Leskovec při řízení vozidla tovární značky Škoda Octavia
Combi, RZ: X, zastaven na výzvu policejní hlídky. Zasahující policisté ze svého stanoviště
v boční ulici měli vidět, jak žalobce při průjezdu okolo nich držel za jízdy u pravého ucha
telefonní přístroj a hovořil. Spáchání přestupku žalobce odmítl.

[2] Rozhodnutím Městského úřadu Vsetín (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
3. 6. 2014, č. j. MÚVS2762/2014/OSA/NE/11, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
2 As 235/2017

komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s § 7 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Podle § 125c odst. 4 písm. f) téhož zákona v souladu
s § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zamítl.

[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Brně v záhlaví
uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) vyhověl a napadené
rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že správní orgány neprokázaly, že žalobce přestupek
spáchal, a proto krajský soud aplikoval zásadu in dubio pro reo. Správní orgány při projednání
přestupku vycházely z fotografií vozidla, které pořídili policisté i žalobce, a z protichůdných
výpovědí žalobce i zasahujících policistů. Situace, kdy proti sobě stojí tvrzení policistů
a přestupce, není neobvyklá. Správní orgán důkazy posuzuje v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů, což však neznamená, že některý z důkazních prostředků může mít a priori
vyšší váhu než jiný. V případě rozporných důkazů, kdy se správní orgán přikloní k jednomu
z protichůdných tvrzení, je nezbytné, aby úvahy, které jej k tomu vedly, přezkoumatelným
způsobem vyjádřil ve svém rozhodnutí a s rozpory se vypořádal.

[4] Zároveň je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, přičemž se musí vždy vypořádat se všemi tvrzeními a důkazními návrhy
obviněného z přestupku a pro přestupkové řízení podstatné důkazní návrhy provést. Je právem
správního orgánu vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak
označí za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví. Rozhodně však nelze toto právo
chápat jako absolutní. Tvrdí-li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož se měla dopustit,
odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti,
které by takovou verzi s jistotou vylučovaly, je pro zachování určité rovnováhy třeba provést
důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. V nyní projednávané věci správní
orgány nezjistily skutkový stav tak, že by měly nade vší rozumnou pochybnost za prokázané,
že se deliktního jednání dopustil žalobce, neboť provedené dokazování nebylo úplné. Žalobce
po celou dobu řízení zpochybňoval výpovědi policistů a nabídl konkrétní důkaz k vyvrácení jejich
věrohodnosti. Správní orgán prvního stupně tento jasně formulovaný důkazní návrh opominul
a nevyložil, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil. Svým postupem v řízení správní orgány
porušily zásadu rovnosti zbraní, když vyloučily prezentaci důkazů svědčících ve prospěch žalobce
a závěr o skutkovém stavu věci učinily toliko na základě jednostranných důkazů.

[5] V průběhu řízení před krajským soudem vyšlo najevo, že již při ústním jednání v řízení
před správním orgánem prvního stupně žalobce navrhl konkrétní důkaz k vyvrácení
věrohodnosti výpovědí policistů, a to provedení rekonstrukce. Z tohoto ústního jednání
byl pořízen protokol i zvukový záznam, který předložil žalovaný při soudním jednání. Hlavní
funkcí protokolu v rámci správního řízení je formalizovaný záznam úkonů správního orgánu,
účastníků řízení a dalších osob, a to v rozsahu a způsobem, který umožňuje jejich opakované
použití v rámci správního řízení a následného soudního přezkumu. Když vznikne rozpor mezi
protokolem a zvukovým záznamem, má přednost záznam, neboť tento způsob zachycení
průběhu řízení je dokonalejší a průkaznější než protokolace. V daném případě byl vyhotoven
protokol o ústním jednání a paralelně s tím pořízen i zvukový záznam, avšak protokolace
neodrážela přesně obsah zvukového záznamu. Došlo k porušení procesních předpisů a zkrácení
práv žalobce postupem, který způsobuje nezákonnost rozhodnutí, neboť se správní orgány
nevypořádaly s řádně navrženým důkazem, a řízení tak bylo zatíženo vadou.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
2 As 235/2017 - 27
pokračování

Pro plný přístup k dokumentu se prosím přihlašte do svého klientského účtu.
Na přehled dokumentůNa začátek dokumentu
page 1
/